Pověst o Lichnici
Hrad Lichnice, který můžeme nalézt v blízkosti Třemošnice,spravoval v dávných dobách král s jedinou dcerkou. Král byl nešťasten, že mu jeho manželka neporodila syna, a tak se rozhodl, že i když to není chlapec, přec ji může jako chlapce vychovávat. Tak se stalo, že dívka vyrůstala mezi dřevěnými meči, sekerami, vojáčky se kterýma imitovala různé bitvy. Postupně se učila střílet z luku, jezdit na koni a podobným věcem, které má ovládat každý správný rytíř. Na jednu věc ale král zapoměl a to, že se nedá bý správným rytířem aniž by se zušlechťovala jeho duše a srdce. Děvčeti totiž postupem času srdce ztvrdlo a bylo jako z kamene. Žádného člověka nedokázala mít ráda a od žádného nedbala rad. Avšak pan otec si liboval, jakou to vychoval silnou dceru, která se mohla postavit v souboji proti neudatnějšímu rytíři a přemoci ho. Ale král postupně stárl a postupně mu docházelo, že hrad bude muset přenechat v péči jeho dcery. Také si však uvědomoval, že na hradě je potřebná mužská ruka, i když jeho dcera byla silná a udatná, některé věci, které náleží spravovat muži by tak dobře nedokázala. A tak se rozhodl, že svou dceru provdá. Ta však nechtěla o vdavkách ani slyšet: "Kdo to kdy slyšel aby si ona nedokázala ve všem poradit sama a ba víc, on ji chce vložit do ženské role, kdy má být jen dárkyní a vychovatelkou děcek a vycházet ven jen po boku muže, který za ni bude všechno rozhodovat," povídala. Ale pan otec ji stále přemlouval ať neblne, že to nebude všechno tak jak povídá. "Všechno se to dá přece zařídit i jinak," domlouval ji. Nakonec dcera po dlouhých dnech přemlouvání souhlasila, ale pod jednou podmínkou, že se ten, který se o ni bude chtít ucházet třikrát otočí se svým koněm na sklaním útesu, který je pod hradem a zeje nad hlubokým příkopem. Takto to tedy dal král vyhlásit široko daleko. Přijelo mnoho mládíků, ale žádný z nich to nedoázal, každému koni se smekla noha a mladík i s koněm vždy spadl do hrůzné propasti. Ale budoucí vládkyně z toho měla radost, přece by se s nikým nedělila o toto panství. Poté co se všude rozenslo, že to kdekdo zkoušel, ale je to jen brána ke smrti, se postupně zájem vytratil a nikdo už se k Lichnickému hradu neodvážil. Ale tato zpráva se postupně dostala i k jednomu mladému princi, který poslouchal všechny povídačky o tomto počínání, až dospěl k závěru. Šel za kovářem s malými drahokamy a dal mu za úkol, je zasadit do podkov jeho koně. Kovář nechápal, jaká myšlenka mladého prince k takovému počínání dovedla, ale provedl co měl. S tímto koněm pak se vydal k hradu Lichnice. Již nastálá královna, protože její otec už zemřel, se nestačila divit, že se ještě našel nějaký odvážlivec, ale jistá si tím, jak to skončí dovolila tomuto neznámému cizinci, aby se tedy ucházel o její ruku. Princ teda vyjel na onen útes a pomalu se otáčel - jednou... podruhé... a potřetí ani jednou kůň nezaváhal a ni jednou se mu nesmekla noha, protože diamanty - nejtvrdší kámen na širém světě- nedovolili zklouznout, zaryly se do měkčího kamene a nepovolily. Královna stála užasle v okně a nedokázala věřit, že to někdo dokázal, avšak princ vzal ještě luk a šíp a jak stále stál s koněm na onom ostrohu, vystřelil šíp, který se zaryl přímo do královninýho srdce a tak pomstil její krutost a ostatní mladíky, kteří spadli do příkopu. Než se stačili dvořané nadít a podívat se, kdo se odvážil k tomuto činu zmizel jim princ i se svým koněm v hlubokých lesích. Ale od té doby bylo opět na Lichnici veselo, dostali ho jmění noví majiteé, kteří měli své poddané rádi a opět zavládl na Lichnici mír a láska.
Kdo by se dnes vydal podívat na Lichnici může stále spatřit na ostrohu, který se dnes nazývá Dívčí kámen podkovu koně i s otisky diamantů. Nyní je to jediná přípomínka této dávné historie.
Komentáře
Přehled komentářů
je to hezká pověst a jak mužete vědet že to neni pravda!!!
bla
(k.n., 7. 4. 2011 15:03)pro jje : to je jasný, že to není pravda, když je to pověst!!!
hruza děs!!!!!!!!!!!!!!
(aneta langerová, 3. 4. 2011 11:40)je to hnusný protože tam nejsou jména!!!!!!!!!!!!!
super
(anonym, 31. 3. 2012 8:10)